Čarodějka z pustiny, Strážce - 1.část (Andromeda)

Když se narodila Andromeda, byla od všech ostatních dcer velmi odlišná. Vypadala jako všechny ostatní dcery, když byla ještě nemluvně, ale její matka věděla, že je jiná, cítila to a věděla, že jí nemůže ublížit. Bála se však, že bude stárnout, že přijde o moc.  Avšak svůj strach potlačila, protože Andromedu velice milovala. Nevychovávala ji jako ostatní dcery, které se už od malička učili magii, ale vychovávali ji jako dítě, i když nikdy pravou matkou nebyla. Pouštěla ji do pustiny, aby si mohla hrát, pomáhala jí snad se vším, s čím si nevěděla rady. Ale nakonec stejně musela magie přijít. Nejprve spolu sbírali bylinky a připravovali lektvary, potom přešli na živly a nakonec na převtělení. Andromeda uměla jen přeměnu v malé medvídě, ale i tak se mohla v pustině snadno skrýt. Se svojí matkou připravili malou lest. Andromeda hrála malou a vystrašenou holčičku, když se objevili Chasindové a nalákala je do Flemetiny chýše, kde je Flemeth okamžitě zabila. To už bylo na Andromedu moc, protože už od malička viděla mnoho smrti, ale myslela, že je to normální život a nijak se tím nezaobírala. Žili spolu dál a dál a Andromeda začala pociťovat samotu. Chtěla vědět jaké to je venku mezi civilizací, protože matka jí nikdy nemohla naučit, co je to láska a přátelství. Nenaučila ji ani, jak se drží příbor ani jak se správně stoluje, zkrátka o normálním životě nevěděla Andromeda nic. Rozhodla se tedy, že na chvíli uteče, jen se koukne jaké to je venku a hned se vrátí. Došla do nedaleké lidské vesničky a byl to pro ni jen samý úžas a krása, viděla plno dětí, jak si spolu hrají. Zoufalé manželky, neboť jim právě odcházejí muži, kteří musejí do války a viděla také plno překrásných věcí, které ji natolik ohromili, že si je chtěla vzít sebou. Kolem ní právě projížděl kočár s bohatou měšťankou, který právě zastavil. Vkradla se do něj a viděla v něm mnoho klenotů - prsteny, perly a mnoho drahokamů. Nejvíce se jí však zalíbilo malé zrcátko, bylo pozlacené s malými kamínky a Andromedě se moc zalíbilo. Strčila si ho pod svoji robu a utekla. Když se vrátila domů, nečekalo ji nic jiného než rozzlobená matka, která po ní začala křičet. Vzala jí její zrcátko a třískla jím o zem. Andromeda se rozplakala a proklínala svou matku, nenáviděla jí za to a už nikdy ji nechtěla vidět. Ale její trucování ji nakonec přešlo a své matce se omluvila.

Andromeda se však stále cítila sama, až si nakonec povídala se stromy. Ty ji ze začátku ovšem neodpovídali, ale nakonec si u nich vytvořila důvěru a duchové lesa k ní promlouvali. Pomáhali jí soustředit svoji mysl, aby sloužila přírodě a z Andromedy se stávala mocná a dobrá čarodějka. Toužila po jizvě tak velké, aby mohla uplatnit svoje schopnosti, ale žádná se nenaskýtala, a tak se jen učila a pilně pracovala.