
Když se narodila Andromeda, byla od všech ostatních dcer velmi odlišná. Vypadala jako všechny ostatní dcery, když byla ještě nemluvně, ale její matka věděla, že je jiná, cítila to a věděla, že jí nemůže ublížit. Bála se však, že bude stárnout, že přijde o moc. Avšak svůj strach potlačila, protože Andromedu velice milovala. Nevychovávala ji jako ostatní dcery, které se už od malička učili magii, ale vychovávali ji jako dítě, i když nikdy pravou matkou nebyla. Pouštěla ji do pustiny, aby si mohla hrát, pomáhala jí snad se vším, s čím si nevěděla rady. Ale nakonec stejně musela magie přijít. Nejprve spolu sbírali bylinky a připravovali lektvary, potom přešli na živly a nakonec na převtělení. Andromeda uměla jen přeměnu v malé medvídě, ale i tak se mohla v pustině snadno skrýt. Se svojí matkou připravili malou lest. Andromeda hrála malou a vystrašenou holčičku, když se objevili Chasindové a nalákala je do Flemetiny chýše, kde je Flemeth okamžitě zabila. To už bylo na Andromedu moc, protože už od malička viděla mnoho smrti, ale myslela, že je to normální život a nijak se tím nezaobírala. Žili spolu dál a dál a Andromeda začala pociťovat samotu. Chtěla vědět jaké to je venku mezi civilizací, protože matka jí nikdy nemohla naučit, co je to láska a přátelství. Nenaučila ji ani, jak se drží příbor ani jak se správně stoluje, zkrátka o normálním životě nevěděla Andromeda nic. Rozhodla se tedy, že na chvíli uteče, jen se koukne jaké to je venku a hned se vrátí. Došla do nedaleké lidské vesničky a byl to pro ni jen samý úžas a krása, viděla plno dětí, jak si spolu hrají. Zoufalé manželky, neboť jim právě odcházejí muži, kteří musejí do války a viděla také plno překrásných věcí, které ji natolik ohromili, že si je chtěla vzít sebou. Kolem ní právě projížděl kočár s bohatou měšťankou, který právě zastavil. Vkradla se do něj a viděla v něm mnoho klenotů - prsteny, perly a mnoho drahokamů. Nejvíce se jí však zalíbilo malé zrcátko, bylo pozlacené s malými kamínky a Andromedě se moc zalíbilo. Strčila si ho pod svoji robu a utekla. Když se vrátila domů, nečekalo ji nic jiného než rozzlobená matka, která po ní začala křičet. Vzala jí její zrcátko a třískla jím o zem. Andromeda se rozplakala a proklínala svou matku, nenáviděla jí za to a už nikdy ji nechtěla vidět. Ale její trucování ji nakonec přešlo a své matce se omluvila.
Andromeda se však stále cítila sama, až si nakonec povídala se stromy. Ty ji ze začátku ovšem neodpovídali, ale nakonec si u nich vytvořila důvěru a duchové lesa k ní promlouvali. Pomáhali jí soustředit svoji mysl, aby sloužila přírodě a z Andromedy se stávala mocná a dobrá čarodějka. Toužila po jizvě tak velké, aby mohla uplatnit svoje schopnosti, ale žádná se nenaskýtala, a tak se jen učila a pilně pracovala.